wz

Vítězslav Nezval
MANON LESCAUT

hlavní strana

vítězslav nezval

Lékařská zpráva o úmrtí Vítězslava Nezvala 
Národní umělec Vítězslav Nezval trpěl delší dobu hypertensní chorobou a trvalou poruchou srdeční činnosti. Patologicko-anatomickým vyšetřováním byla zjištěna povšechně aterosklerosa, postihující zejména věnčité tepny srdce, výrazné zbytnění a rozšíření srdce s jizvami v srdečním svalu po přestálých infarktech. Dále byl nalezen akutní ložiskový zánět dolního laloku pravé plíce. Smrt nastala náhlým selháním ochablého srdce. (Rudé právo, 10. 4. 1958, s. 1)
 

smuteční projevy / fotografie / video

Státní pohřeb českého básníka a národního umělce Vítězslava Nezvala
Čtvrtek, 10. dubna 1958

Počasí ráno: drobné sněžení; na ulicích sněhový poprašek, který ale během dne roztává.

Dům umělců (Rudolfinum)

Smutečně vyzdobená síň RudolfinaOd 9 do 13 hodin jsou ve smutečně vyzdobené koncertní síni Rudolfina vystaveny tělesné pozůstatky básníka Vítězslava Nezvala. Na katafalku, který je umístěn na pódiu síně, leží do státní vlajky zahalená rakev. Za katafalkem černý (asi pětimetrový) pylon se zlatými iniciálami básníka („VN“), před katafalkem poduška s vysokými státními vyznamenáními, kterých se Nezvalovi dostalo. Kolem katafalku jsou položeny desítky smutečních věnců: od nejvyšších státních představitelů (prezidenta republiky, členů ÚV KSČ, členů vlády), od rodiny, přátel, od uměleckých a masových organizací aj. U rakve se každých deset minut střídá čestná stráž: spisovatelé, skladatelé, malíři, básníkovi nejbližší přátelé, svazáci, pionýři, příslušníci Lidových milicí, vojáci. Sálem znějí varhanní improvizace. Kolem rakve procházejí stovky lidí, kteří se přišli rozloučit s básníkem.

Před 15. hodinou přicházejí do Rudolfina pozůstalí a smuteční hosté.

Průběh smutečního obřadu v Rudolfinu

V 15 hodin je zahájen smuteční obřad; začíná úryvkem ze Sukova „Radúze a Mahuleny“ v podání Symfonického orchestru Čs. rozhlasu. Marie Burešová a Vladimír Šmeral (první představitelé Nezvalovy Manon a rytíře des Grieux) recitují verše z Nezvalovy básnické skladby „Z domoviny“. Ondříčkovo kvarteto hraje Smetanovo „Z mého života“.

Smuteční projevy pronášejí náměstek předsedy vlády Václav Kopecký (jménem ÚV KSČ a vlády) a básník Jiří Taufer (jménem Svazu čs. spisovatelů, jménem výtvarníků, básníkových přátel a čtenářů). Eduard Kohout recituje verše závěrečného monologu z básníkova dramatu „Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou“.

Obřad je zakončen československou státní hymnou.

Poslední čestnou stráž u zesnulého stojí, rakev z Domu umělců vynášejí a podél pohřebního vozu až k budově Mánesu Nezvala doprovázejí básníci a spisovatelé Jan Alda, Kamil Bednář, František Branislav, Lumír Čivrný, Adolf Hoffmeister, František Hrubín, Svatopluk Kadlec, Josef Věromír Pleva, Jiří Taufer, Vilém Závada.

Básníkova poslední cesta Prahou

Počasí odpoledne: slunečno.

O 16. hodině je rakev vynášena ze smuteční síně. Před rakví kráčejí příslušníci čsl. armády, kteří nesou smuteční věnce, za nimi Ladislav Štoll s poduškou s básníkovými vyznamenáními. Rakev s básníkem je před Domem umělců na nám. Krasnoarmějců (dnešní nám. Jana Palacha) vložena do pohřebního vozu; smuteční průvod se řadí a za zvuků „Pochodu padlých revolucionářů“ se za rozžehnutých pouličních lamp vydává Křížovnickou ulicí a Smetanovým nábřežím k Národnímu divadlu a odtud dále pokračuje Gottwaldovým (dnes Masarykovým) nábřežím k budově Mánesu. Rakev je vezena pohřebním vozem (Škoda 1201 STW), před ním jdou příslušníci čsl. armády se smutečními věnci, podél vozu kráčejí čeští básníci a spisovatelé (účastníci poslední čestné stráže), za vozem pak pozůstalí a ostatní smuteční hosté. Smutečnímu průvodu přihlížejí stovky lidí.

Před budovou Mánesu se průvod zastavuje; básník a Nezvalův přítel František Branislav se jménem čsl. básníků loučí se zesnulým. Pozounéři hrají Foerstrův „Hold Praze“. Pohřební vůz pomalu odjíždí od smutečního zástupu a míří na Vyšehrad.

Poslední rozloučení s básníkem na Vyšehradě

Vyšehradský hřbitov (Slavín). Poslední rozloučení s básníkem Vítězslavem Nezvalem.

Na kamennou menzu (oltářní stůl) na schodech před ústředním pomníkem se jmény významných umělců je položena rakev s ostatky básníka. Po stranách schodů vedoucích k menze (katafalku) jsou vyskládány smuteční věnce. Pod katafalkem se se zesnulým loučí spisovatel Vilém Závada a skladatel Václav Dobiáš. Josef Chvalina recituje Nezvalovu báseň „Sbohem a šáteček“ s pozměněným posledním veršem čtvrté strofy: tvým osudem je let, mým osudem byl zpěv. Rakev s tělem básníka je za zvuků „Internacionály“ přenášena z katafalku ke hrobu, po doznění „Internacionály“ je spuštěna do země. Podruhé a naposledy zní českému básníkovi státní hymna.

Je kolem půl sedmé večer, 10. dubna 1958.

Hrob (nesoucí označení 5D48) s pomníkem podle návrhu Josefa Frágnera a na něm umístěnou básníkovou portrétní hlavou od ak. sochaře Otakara Švece se stal posledním místem odpočinku národního umělce – českého básníka Vítězslava Nezvala.
   

Mapa Vyšehradského hřbitova s orientačním vyznačením umístění hrobu V. Nezvala

Umístění hrobu V. Nezvala na Vyšehradském hřbitově

Mapa Vyšehradského hřbitova s orientačním
vyznačením umístění hrobu V. Nezvala

Umístění hrobu V. Nezvala
na Vyšehradském hřbitově

Licence Creative Commons

Z uvedených pramenů sestavil a obrázky z fotografií překreslil Alsen Hanson

 
Použité prameny

^

SVOBODA, Jiří. Přítel Vítězslav Nezval. Praha: Čs. spisovatel, 1966. s. 314-319.
Lidová demokracie, 9. 4. 1958
Literární noviny, 15/1958
Kultura, 15/1958
Kultúrny život, 12. 4. 1958
Obrana lidu, 9. 4. 1958
Práce, 11. 4. 1958
Rudé právo, 10. a 11. 4. 1958
Zemědělské noviny, 9. a 11. 4. 1958
Správa pražských hřbitovů, digitální mapa Vyšehradského hřbitova (http://www.hrbitovy.cz)
 
Fotografie

^

   
Fotografie z pohřbu k nahlédnutí v digitální Fotobance ČTK
  
Fotografie Nezvalovy posmrtné masky a otisku pravé ruky na stránkách on-line prezentace muzejních a galerijních sbírek nejen Národního muzea esbirky.cz
 
Video

^

   
O Nezvalově pohřbu - cyklus Zrychlený čas, díl 4. Osudy Jana Masaryka a Vítězslava Nezvala (Česká televize, vysíláno 11. 11. 2008)

 

 
Smuteční projevy

^

   
Smuteční projev náměstka předsedy vlády Václava Kopeckého (Literární noviny, 15/1958, s. 2)
Otištěno pod názvem Nad rakví Vítězslava Nezvala. Projev Václava Kopeckého.
Projev přednesen jménem ÚV KSČ a vlády.
Přednesen v Rudolfinu při smutečním obřadu.

 
Smuteční projev básníka Jiřího Taufra (Literární noviny, 15/1958, s. 6)
Otištěno pod názvem Ze smutečního projevu Jiřího Taufra v Domě umělců.
Projev přednesen jménem Svazu čs. spisovatelů, jménem výtvarníků, básníkových přátel a čtenářů. 

Přednesen v Rudolfinu při smutečním obřadu.

 
Smuteční projev básníka Františka Branislava (Obrana lidu, 9. 4. 1958)
Otištěno pod názvem Vítězný básník.
Pravděpodobně tento projev byl přednesen autorem o den později před budovou Mánesa, kde se smuteční průvod zastavil cestou na Vyšehradský hřbitov.
Přednesen jménem československých básníků.
  
Smuteční projev spisovatele Viléma Závady (Literární noviny, 15/1958, s.2)
Otištěno pod názvem Rozloučení nad hrobem.
Projev přednesen na Vyšehradském hřbitově při posledním rozloučení se zesnulým. 

^

Smuteční projev náměstka předsedy vlády Václava Kopeckého
Literární noviny, 15/1958, s. 2
 

Vážení soudruzi a soudružky!

Ústřední výbor Komunistické strany Československa a vláda republiky mne pověřily, abych v jejich zastoupení a v zastoupení celé naší strany, v zastoupení složek Národní fronty a v zastoupení našeho dělnictva a všeho našeho pracujícího lidu vzdal hlubokou poctu u rakve národního umělce, básníka a soudruha Vítězslava Nezvala.

Pocítili jsme všichni nesmírnou bolest, když o velikonočním pondělí přišla truchlivá zvěst, že 6. dubna před půlnocí náhle skonal Vítězslav Nezval a že navždy utichl básník, jehož zpěvný hlas se tak zvučně vždy rozléhal široko po naší vlasti a daleko za jejími hranicemi.

Celý národ dnes lká žalem nad touto těžkou nenahraditelnou ztrátou. Neboť Vítězslav Nezval byl právem nazýván největším naším básníkem nové doby. A v tomto ocenění se Vítězslav Nezval stane nesmrtelným, aby v nesmrtelnosti jako národní básník zaujal své místo po Karlu Hynku Máchovi, Vítězslavu Hálkovi, Janu Nerudovi, J. V. Sládkovi, Svatopluku Čechovi, Jaroslavu Vrchlickém, Otakaru Březinovi, Petru Bezručovi, S. K. Neumannovi, Fráňovi Šrámkovi, Jiřím Wolkrovi.

A u rakve Vítězslava Nezvala my, komunisté s pocity hrdosti vyslovujeme, že tento největší český básník nové doby byl naším básníkem. Byl básníkem komunistické avantgardy proletariátu, byl básníkem dělníků, pracujících lidí, byl básníkem proletářských třídních bojovníků a revolucionářů, byl básníkem těch, již pro krásu života porážejí „starý podlý svět“ a pro krásu života se probíjejí do stále šťastnější budoucnosti.

Vzpomínám v této chvíli, že jsme do řad Komunistické strany Československa přijímali Vítězslava Nezvala již v r. 1924. Bylo to v době, kdy po smrti velkého proletářského básníka Jiřího Wolkera vyrůstal ve Vítězslavu Nezvalovi nejtalentovanější básník mladé generace revolučních slovesných umělců, uchvácených dílem Velké říjnové socialistické revoluce. Mladý básník Vítězslav Nezval se k nám přidal nadšeně a spolu s námi šel se statečně bít za věc proletariátu. V r. 1927 se v Praze osobně poznal s Vladimírem Majakovským a bral si z něho příklad. Za vřavy třídních zápasů revolučního dělnictva šel Vítězslav Nezval vždy vpředu jako „bubeník revoluce“, který rytmem svých burácejících básní udával rytmus našeho bojovného pochodu.

Vítězslav Nezval, obdivovaný jako oslňující umělecký talent a jako čarovný kouzelník poezie, se nedal svést pochlebováním buržoazních snobů ani lákadly mocných v první republice a šel stále věrně s dělníky, s pracujícím lidem. Byl v duchu našeho komunistického učení hluboce uvědomělý a bojovně vždy zastával revoluční linii naší strany. V r. 1929 patřil k těm mladým komunistickým spisovatelům, které Julius Fučík burcoval, aby se v krizi strany postavili za Gottwaldovo leninské vedení.

Neocenitelné služby prokázal naší straně Vítězslav Nezval, který dovedl vyzpívat i svoji žhavou lásku k Sovětskému svazu a který v době před válkou složil tu nejkrásnější báseň na první zemi socialismu. Vítězslav Nezval jel v r. 1934 zastupovat československé spisovatele na sjezdu sovětských spisovatelů. Seznámil se tam s Maximem Gorkým; a jeho přáteli se již tehdy stali Alexej Tolstoj, Michail Šolochov, Alexandr Fadějev, Ilja Erenburg, Alexandr Kornejčuk, Konstantin Fedin, Nikolaj Asejev, k nimž později přibyli Konstantin Simonov, Stěpan Sčipačov, Boris Polevoj, Věra Inberová, Alexej Surkov, Semjon Kirsanov a jiní sovětští spisovatelé.

Vítězslav Nezval pěstoval od svého mládí jako svoji intimní lásku i lásku k Francii, jejíž básníci jej inspirovali, při čemž se jeho nejbližšími přáteli stali Paul Eluard a Louis Aragon.

Básník Vítězslav Nezval byl již před válkou uznaným mistrem mezinárodní kultury a v této úloze vykonal velkou práci v boji proti fašismu. Jeho vlastenecké cítění se ohnivě vznítilo, když německý fašismus ohrožoval naši vlast a když rdousil její samostatnost. I básník Vítězslav Nezval poznal za okupace muka hitlerovského žaláře a shromažďoval v sobě básně, jež po osvobození naší země Sovětskou armádou tak mocně zapůsobily silou vlasteneckých citů. A kolika básněmi Vítězslav Nezval pozdravoval osvoboditelskou pomoc Sovětského svazu, květnové vítězství československého lidu v r. 1945, budování nové lidově demokratické republiky a vůdčí úlohu Komunistické strany Československa, ukazující cestu k socialismu v naší zemi. A jak šťastný to byl počinek pro naši kulturu v nové republice, když Vítězslav Nezval spolu s Ivanem Olbrachtem, Marií Majerovou, Františkem Halasem, Adolfem Hoffmeistrem vstoupil v r. 1945 do služeb státu, aby se jako přednosta filmového odboru tehdejšího ministerstva informací stal významným kulturně politickým činitelem.

Velké básnické dílo stvořil Vítězslav Nezval, kterého učinila básníkem jedinečná obrazivost, dětská něha srdce, planoucí bojovná vášeň a hluboký myslitelský duch. Vím nejlépe, jak Vítězslav Nezval miloval svoji vlast, jak on, syn Moravy, miloval místa svého mládí, jak miloval svoji matku, svého otce, sestru, ženu a s jakou láskou se zhlížel ve svém synu Robertovi. Vím, jak vysoce Vítězslav Nezval ctil soudruha prof. Zdeňka Nejedlého, o němž mně vyprávěl, že jako posluchač filosofie na universitě pod vlivem jeho přednášek vyspíval v komunistu. Vím, jak si Vítězslav Nezval vážil Vladislava Vančury a jaký blízký vztah měl k S. K. Neumannovi. Vím, jak vřele Vítězslav Nezval miloval své básnické osobní přátele, a zvláště Konstantina Biebla, Karla Konráda, J. V. Plevu.

Vítězslav Nezval byl básníkem lásky. Byl básníkem mladých lidí. Byl básníkem milenců. Byl básníkem žen. Kolik žen, strávivších své mládí v hitlerovských koncentračních táborech, mně vyprávělo, že je v duševní síle pomáhala udržovat krása Nezvalových veršů, krása jeho „Manon Lescaut“. Vítězslav Nezval, básník dětské obrazivosti, básnil s něžnou láskou i pro děli. Verše Nezvalovy jsou tak působivé, že lidé znají nazpaměť celé pasáže Nezvalových básní a opájejí se jimi. Při své návštěvě v Itálii, ve dnech před svojí smrtí musil Nezval v Římě recitovat italským posluchačům svého „Edisona“, poému, která se počítá k divům moderní světové poezie.

Arciť, o poezii Nezvalovu po stránce básnického výrazu byl i boj, spojený pro něho i s velmi trpkými chvílemi. Avšak Nezval vždy slavně vyhrával. Vyhrával tím, že stvořil další úchvatné básně, vyznačující se vždy hlubokým myšlenkovým obsahem a správným politickým zaměřením.

Vzpomínám si, jak mně a soudruhům Štollovi a Taufrovi Nezval předčítal krátce před jeho vydáním „Zpěv míru“, ideově politickou poému největšího významu. Nezval si nechal při tvoření svých básní poradit a byl nám vděčen i za podněty v některých částech „Zpěvu míru“, který jej světově proslavil. A proslavil jej právě proto, že „Zpěv míru“ byl aktuální, tzv. politicky tendenční poémou, a že v něm český básník divukrásně vyjádřil ušlechtilé city, jež všechny mírumilovné lidi na světě vedou k obětavému boji za mír. „Zpěv míru“, za který byl Vítězslav Nezval vyznamenán Československou cenou míru a zlatou medailí mezinárodní ceny míru, jej přiřadil k světovým pokrokovým básníkům a spisovatelům, jako jsou Pablo Neruda, Louis Aragon, Nazim Hikmet, Kuo-Mo Žo, Emi-Siao, Nicolas Guillén, Jorge Amado, Alfréd Varela a druzí. Vítězslav Nezval sice nebyl v Číně, ale nádherně přebásnil na český jazyk soubor Mao Ce-tungových básní.

Vítězslav Nezval byl nadšeným opěvovatelem Prahy, kterou tolik zbožňoval a o které říkal, že při smrti je tak těžko se s ní loučit. Radili jsme mu, aby po „Zpěvu míru“ stvořil velkou poému, nazvanou „Má vlast“, v níž by byly krásy naší vlasti zbásněny v novém socialistickém pojetí. Nezval to přislíbil, avšak tehdy měl již v hlavě svoji „Atlantidu“, ke které prostudoval všechny možné prameny, na světě přístupné a kterou stvořil jako výstrahu před ničivostí válečného zneužití atomové energie. Jsem přesvědčen, že Nezvalova „Atlantida“ bude jednou počítána ke klasickým dramatickým básnickým dílům, počínajícím starořeckými hrami. Vítězslav Nezval ve své obrazivosti používal vždy širokých záběrů, objímajících i celé kontinenty. A jistě v jeho fantazii zrála nová básnická díla, navazující na úspěchy sovětské vědy a techniky, na úspěchy při pronikání do meziplanetárních prostor a nekonečného vesmíru.

Chci ještě vyjádřit, že my, ve vedení naší strany, jsme měli všichni Vítězslava Nezvala upřímně a vroucně rádi. Velmi rád ho měl soudruh Gottwald, jemuž Vítězslav Nezval musil často na klavíru zahrát svoji „Husopasku“ a „Krahulíka“. Neboť Nezval byl všestranně nadaným umělcem. Byl i hudebním skladatelem a byl i výtvarným umělcem. A soudruh Zápotocký se vždy s úctou vyjadřoval o Vítězslavu Nezvalovi. Oceňoval jeho upřímnost, otevřenost a dravou zásadovou bojovnost. Říkával, že „Nezval je stále revolucionářem, stále chce něco nového, velkého a světového“.

Všichni jsme milovali básníka Vítězslava Nezvala. Neboť jsme věděli, že Nezval šel věrně se stranou 34 roky, a nikdy ani na chvíli nezakolísal ve své oddanosti straně a ve své lásce k Sovětskému svazu. Prokázal to nejlépe na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů v r. 1956. A bylo jistě významnou zásluhou jeho průbojné činnosti v předsednictvu ústředního výboru Svazu československých spisovatelů to, že se českoslovenští spisovatelé, pokud měli chybné sklony, vzpamatovali a zaměřují se na správnou cestu ve službách lidu, ve službách socialismu.

Loučíce se s národním umělcem Vítězslavem Nezvalem, děkujeme mu z hloubi srdcí za vše, co vykonal. Děkujeme mu za jeho nádherné básnické dílo, děkujeme mu za jeho velké zásluhy v rozvoji naší národní kultury, v rozvoji naší socialistické kultury. Děkujeme mu za jeho nadšenou práci pro věc dělnické třídy, pro věc pracujícího lidu, pro věc socialismu. A jako nezapomenutelnému soudruhovi mu děkujeme za všechnu jeho věrnou a obětavou oddanost naší straně.

Loučíme se s básníkem Vítězslavem Nezvalem, plni lásky k jeho dílu, plni lásky k jeho osobnosti.

Jako národní umělec měl Vítězslav Nezval zaslouženou slávu již za živa. Avšak sláva, nehynoucí sláva bude navždy provázet zářnou památku Vítězslava Nezvala, velikého básníka a velikého komunisty.

U rakve soudruha Vítězslava Nezvala my voláme:

Čest jeho práci! Čest jeho památce!

^

Smuteční projev básníka Jiřího Taufra
Literární noviny, 15/1958, s. 6
 

Stát na tomto místě naposled v blízkosti člověka, s nímž se národ loučí jako se svým umělcem a s nímž se tolik lidí loučí jako se svým přítelem, je samo o sobě nevýslovně těžké, hořké a bolestné. Ale oč těžší je loučiti se s Vítězslavem Nezvalem, k jehož jménu není třeba připojovat žádný titul, žádnou vysvětlivku, a přece každému hned navodí tak jasnou představu bytosti, jejíž celý zjev, celý život i dílo, je v tak ohromném rozporu — a řeknu rovnou v odporu — ke smrti a zániku.

Řekněte si „Nezval“ — a máte pocit, že jste se právě setkali s někým, kdo vám udělal radost. Řekněte si „Nezval“ — a vaše duše se usměje. Řekněte si „Nezval“ — a máte pocit, že jste si vyšli na jarní palouky, kde se otloukají píšťaličky a kde se smějí děti. Řekněte si „Nezval“ a zmocní se vás vzrušení, jaké pociťuje člověk, když vstupuje do ozářených ulic Prahy, jejíž nesčíslné obrazy ve vás rozsvítily Nezvalovy básně. Řekněte si „Nezval“ — a zdá se vám, že krvavé zápasy, břemena a bolesti lidstva mizí v jakési mohutné, hlučné slavnosti života, který si razí nezadržitelně cestu vpřed. Řekněte si „Nezval“ — a máte pocit přirozené nespoutanosti živlů, která má však také svůj přísný řád, jako řeky, vodopády a gejzíry. Řekněte si „Nezval“ — a pocítíte hřejivou a příliš živou vzpomínku na to, že jste se setkali s člověkem, který má srdce nevinného dítěte a hlavu myslitele. Řekněte si „Nezval“ a cítíte, že spojovat toto jméno se slovesy v čase minulém je nepřirozené, nesmyslné.

Byl to čaroděj, který měl moc proměňovat svět v zázrak a donutit vás, abyste jej také tak viděli.

Nezval miloval život ve všech jeho mocných mnohotvárných tvořivých akcích a projevech; jeho životní filosofie nemohla být tudíž jiná než bojovně materialistická, a přihláška, kterou s plným vědomím toho, co činí, odevzdával v roce úmrtí svého přítele Wolkra nemohla být jiná než ve znamení revoluce.

Je-li Nezvalova poezie, plná něhy, horoucnosti a vášně k životu, někde nenávistná, pak je to tam, kde se utkává se smrtí a s těmi, kteří si s ní zahrávají, kteří ji užívají proti člověku, proti lidstvu.

Nezval nic tak nenáviděl jako glorifikaci smrti a zániku. Zbožňoval slunce, bujení a růst, jako miloval ta nespočetná umělá slunce, jež vycházejí z lidské fantazie, z lidských mozků a rukou. Děsil se zbožnění nicoty a obdivoval se dlouhověkosti. Vzpomínám, jak mi krátce po Bezručově smrti telefonoval: „Představ si, dověděl jsem se, že Bezruč poznal, že umírá a bylo mu to líto. Devadesátiletý! Jak je to strašné a jak je to krásné!“ A rozplakal se.

Stále musím myslet na to, jak se Nezvalův odpor ke smrti v posledních letech stupňoval do zuřivé nenávisti.

Po prvním otřesu, po infarktu v roce 1950 jako by Nezvalova příchylnost k životu ještě zesílila a zmužněla. Tento epikurejský člověk, jemuž nebylo nic tak vzdáleno jako křesťanské odříkání a umrtvování smyslů, projevil tehdy ve jménu života tolik síly a schopnosti disciplíny, že to udivovalo všechny, kteří znali jeho nespoutanou letoru. Je to také jedno z nejkrásnějších období jeho zralé tvorby. Jeho poezie ještě více zvroucněla, jeho moudrá zkušenost tvořila se smyslovým a citovým dětstvím, jež si zachoval, vzácný kontrapunkt. Nezval byl zase šťasten, pln plánů, nápadů. Jeho pracovitost byla obdivuhodná.

Prudký přelom nastal koncem léta minulého roku. Srdeční arytmie jako mrak zastínila Nezvalův obzor. Poslední velká skladba „Z mého života“, tato Nezvalova „nedokončená“, která od počátku roku 1957 vycházela na pokračování v „Kultuře“ jako vzpomínkové fejetony, se stávala stále určitěji Nezvalovými pamětmi. Básník k nim přilnul jako k dílu, jež patří k jeho nejdražším. Velmi často hovořil o jejich zvláštní stavbě, cítil, že se v nich ještě jednou prochází celým svým životem, a obzvlášť ho těšilo, že forma fejetonů mu umožňuje volně zacházet s chronologií, porozprávět si se všemi, jež miloval, předhonit dobu, kterou prožil, a vypovědět své soudobé radosti i stesky. Měl v úmyslu dokončit je časopisecky a teprve potom vydat knižně ve dvou svazcích. Často si v poslední době stěžoval, že psaní jej unavuje. „Soustřeďuji se příliš na to, co píši“ říkával. Koncem roku se jeho stav velmi zhoršil. Upoután šest týdnů na loži psal a dokončil k novému roku přebásnění ohromného Nerudova básnického díla „Canto generale“ a Mao Ce-tungových básní. Napsal cyklus lyrických impresí ze Sovětského svazu, dlouhou autobiografickou báseň, věnovanou jeho ženě Františce, a báseň na Bezručovu smrt, kterou si napsal jenom pro sebe. Z Itálie si nepřivezl ani verš. „Všechno mám v hlavě, »Sbohem a šáteček« jsem psal také tak,“ řekl po svém příjezdu. Od podzimu roku 1956 se obíral myšlenkou, že po „Veselé Praze“ napíše ibsenovské drama „Korsár“, k němuž mu dala podnět vzpomínka na Mahena. A pak se chtěl pustit do románu.

Myslím, že posledního půl roku Nezval velice trpěl. Měl jsem často pocit, že se ho zmocnilo hluboké zoufalství, utajované s podobným heroismem, s jakým Beethoven tajil svou hluchotu. Do jeho očí, kdysi tak radostných a klidných, se vplížil neklid a spěch štvavých bytostí.

Srdce slábne avšak ještě buší
chtěl bys beze zbytku proměnit svou duši
v nové tvary v nové věčné bytosti
Všichni tvůrci umírají z lítosti

Toť povzdech tvůrce, který vždy bude s hořkostí pociťovat, že se mu nepodaří ukojit celou žízeň, že nebude s to všechno zachytit, všechno přehníst, všechnu hlínu a kámen přemodelovat jako sochař v tvar. Nezval si byl příliš záhy vědom, že…

je to strašné muset nechat poklad v hlíně

Je málo známo, s jakou vášní studoval Nezval Hegela, díla Marxova, Engelsova a Leninova, s jakou rozkoší se nořil do odborných děl historických i ekonomických, jak velká byla jeho knihovna lékařských děl a jak obsáhlé byly jeho znalosti v tomto oboru. Ctil matematiky. Každý nový vědecký objev, který přináší osvobozenému lidstvu nové vyhlídky na uvolnění netušených dosud výrobních sil, jej vzrušoval, neboť věděl, že zde lidská práce usiluje reálně „o co největší svou budoucí negaci, jež čím dál tím víc bude vyklízeti terén pro nejobsáhlejší lyrismus, který nemá být uskutečněn už jen v knihách, nýbrž samotným životem“. Vždycky snil o tom, že život člověka osvobozeného od sociálního násilí a starostí existenčních, bude „vysokou hrou“, že nárok lidských tužeb, jež se po staletí „přes Shakespeara až k Rimbaudovi stupňuje ve vzduchoprázdnu“, patří k dědictví, na něž „má vítězný proletariát mandát“ a jež bude „dáno po prvé cele do služeb života“.

Věk socialismu přivádí zase na svět typ lidí, podobných oněm zjevům renezančním, o nichž se s takovým nadšeným obdivem vyslovoval již Engels; lidi, kteří jsou vším, jen ne buržoasně omezenými šosáky; lidi, kteří, ovanuti dobrodružným charakterem své doby, žijí plně zájmy své společnosti a — bojují. Jedni slovem a pérem, jiní štětcem či dlátem, mnozí mečem a někteří tím i oním. Náš věk zrodil takové mohutné umělce, kteří v plném rozkvětu svých tvůrčích sil svým zářivým talentem, silou myšlenky, hloubkou vášně a charakterů, všestranností a vzděláním přerostli hranice svých zemí a stali se zjevy světového významu.

Jsou básníky, jsou politickými mluvčími ve svých zemích i na mezinárodním foru, jsou ilegálními pracovníky, jsou vězněnými revolucionáři, jsou teoretiky a publicisty, jsou pěvci i řečníky.

Nezval patří k této velké mezinárodní družině, kterou zdobí jména jako Vladimír Majakovskij, Paul Eluard, Pablo Neruda, Nazim Hikmet, Nicolas Guillén, Aragon, Emi Siao, Kuo Mo Žo.

Nezval je básník český a světový. Odrazil v čistých studánkách svých básní podobu své domoviny, své Prahy, své Českomoravské vysočiny, zákoutí svého dětského „dolce far niente“, a učinil to s kouzlem jedinečným v české poezii. Vezme rozrazil a udělá vám z něho jarní oblohu. Z jedné ovečky dovede vytvořit panorama Moravy. Ale dokáže, že pro všechny lidi na zemi, kteří milují své matky, se brněnská Svratka stane světovou řekou. Postaví do svého „Zpěvu míru“ zahradníka z Polabí a svou vesničku — a milionům lidí na celém světě se sevře srdce úzkostí i hněvem proti válečným maniakům.

Miloval svou vlast a chodil po světě jako po bydlišti člověka. Není země, kde by neměl přátel. Dnes truchlí také velká světová poezie. Proto je takové prázdno po něm.

Soudobí básníci Francie, té země, jejíž revoluční purpur, velikou poezii, kulturu a veselí tolik zbožňoval, psali o něm básně, vroucné jako dopisy. Básníci nespočetných národností mu posílali výtisky svých překladů jeho básní jako soudružské pozdravy. Pozornost a láska, jíž ho zahrnuli nedávno pokrokoví italští básníci, mu způsobila nevýslovnou radost. Snil o tom, že navštíví Čínu, jejíž novodobé dílo ctil a jejíž tisíciletou kulturu obdivoval, lituje, že jeho život nestačí již k tomu, aby nahlédl hlouběji do její krásy a moudrosti. Litoval, že lékař mu nedovolil zájezd do Japonska, země podivuhodného malířství a poezie, země, jíž se dotkla atomická smrt.

A nevýslovně se radoval, že letos vyjde v Sovětském svazu antologie z jeho poezie, jež bude dílem jeho přátel Asejeva, Kirsanova, Simonova, Martynova, Samojlova, Lukonina, Niny a Vladimíra Nikolajevových a jiných. Vždyť jeho díla, věnovaná Sovětskému svazu, patří k tomu nejvroucnějšímu, čím se česká a světová poezie přihlásila k dílu Leninovu, k Říjnové revoluci a k první socialistické zemi, kterou Nezval pojmenoval „zázračnou zemí vzkříšení lidstva“.

Zemřel Vítězslav Nezval.

Zde leží básník dítě a myslitel, s onou krásnou hrdou lví hlavou, připomínající hlavu Rodinova Balzaca, a s rukama moravských sedláků. Nezvalovo mohutné dílo se tyčí a bude tyčit jako kolos živý a krásný. Přítel Nazim Hikmet má pravdu; člověk milý a vzácný, kterého jsme důvěrně oslovovali, kterému jsme tiskli ruce, jenž se nám svěřoval a jemuž jsme se svěřovali my, jehož hluboký, sonorní hlas patřil k našim denním radostem — již není. Nezval však trvá.

Vždyť je mým těžkým, byť i vysoce čestným úkolem — rozloučit se. Loučím se s Vítězslavem Nezvalem jménem Svazu československých spisovatelů. Loučím se s ním i jménem dělníků štětce, palet a dlát. Loučím se s ním i jménem nejbližších přátel, kteří ho milovali a které miloval on. A konečně loučím se s ním i jménem těch nepřehledných řad jeho čtenářů, těch, kteří sedávali vroucně nad jeho knihami, těch, kteří si říkají zpaměti kusy jeho básní, čtenářů nejlepších, pro něž básník žije.

Sbohem, soudruhu!

Básníku, díky!

^

Smuteční projev básníka Františka Branislava
Obrana lidu, 9. 4. 1958
 

Poslední měsíce báli jsme se o život churavějícího básníka. Citlivě jsme sledovali, jak se mu daří. Známe ho tak dlouho. A myslíme, že dobře. Byl to člověk nesmírně složitý. Bylo v něm vždy tolik jasu, nezkrotně živelné síly, radosti a lačnosti po životě. Po celý život byl básníkem, a vzácným básníkem.

A náhle: jako drtivý úder zasáhla náš žalná zpráva o úmrtí národního umělce Vítězslava Nezvala.

Letošní studené jaro nedopřává vyšlehnout zeleným trávám. Jen plaše otevřely dětské oči první sedmikrásky. A slunná stráňka zná výdech svěžích fialek. Umřel básník. A nám zdá se, jako bychom v dubnových dnech zaslechli zašumět bohatou korunu ovocného stromu.

Bolestná lítost svírá nám srdce. Nechce se uvěřit, v žalu uvěřit se nechce, že stín smrti navždy zakryl tvář dobrého přítele, bojujícího soudruha, jednoho z největších našich básníků.

Napsal desítky a desítky knih: básně, romány, divadelní hry, essaye, překlady, knihy pro děti, psal pro film i pro balet. Ve svých studiích a pamětech nejen vzpomíná, ale vyslovuje své názory o jiných básnících, malířích a hudebnících.

Navždy zůstane živý rytmus a krása, hudba a podmanivý síla, navždy zůstane dar, kterým obohatil klenotnici naší české poezie.

Měsíc květen byl měsícem jeho narození. Náš básník tak bohatě rozdal tolik jarních květů. Zachytil rozmarnost chvíle do písně, sevřel v sloku lidskou moudrost, životní jistotu i roztančenou krásu. Pod májovým nebem dychtivě díval se do otevřených dálek. Máj dal mu krásu přírody, víru ve věčné obnovování, máj ukázal mu zbrojnou cestu po boku bojovníků k novému lidství. Květen byl symbolem jeho umělecké tvorby, jeho nesmírné obraznosti a líbezné písně.

Narodil se na Moravě. Jak vroucně, dojemně miloval tuto zemi, pro milou Moravu měl jenom milenecká slova. Tam prožil své dětství, tam očarovaly ho stromy i včely, louky i ptáci. Tam první stránky knih otevíraly mu tajemství poezie, tam uprostřed vlídného domova vyrůstá básník citlivý, výbušný, hravý a rozkošnický. Vítězslav Nezval je převzácný tvůrce. Dovedl i velce uvažovat o umění. Dovedl citlivě hodnotit a spravedlivě ocenit, kde setkal se s opravdovým uměním. Sám podobal se nejpilnějšímu hospodáři, který hrdě může přehlížet úrodu své práce. Snad na sto knih napsal!

Básník vyrůstá z lidu. Zná věrně jeho lásky i bolesti, touhy i sny, úsměvy i slzy, snění i hrdost. Vítězslav Nezval v lidu nalézá cestu k dobru a pravdě, ke spravedlnosti a cti.

A rádi zdůrazňujeme, že v bitvách pokroku nebylo u nás statečnějšího bojovníka nad básníka Vítězslava Nezvala. Vírou i přesvědčením, věděním i láskou, touhou i bojem šel vítěznou cestou k socialistickému společenství. Pro úrodný mír, pro úctu k lidem, pro svou rodnou zemi i pro přátele za hranicemi dovedl rozehrát svůj básnický nástroj. Je to podivuhodný básník! Podobá se vynálezci, podobá se klenotníkovi, je velkým novátorem v umění. Jeho básně jsou vroucí a fantasií tak překvapivé. Mají hýřivost barev a vůni země. Jsou čistou solí i studeným pramenem, jsou cestou v krajině, křídlem i oblakem.

Dlouho nebylo u nás básníka, který by dovedl rozehrát celou klávesnici básnického nástroje.

Neradi se loučíme. Víme, co bylo v plánech našeho básníka. V květnu bylo by mu teprve 58 roků. To je krásná doba, kdy ve svých pamětech mohl zachytit všechno to, co mu tak štědře dopřál překrásný život.

Snad v předtuše smrti, snad v dychtivosti vylákalo ho jižní jaro pod italskou oblohu, než přijde jaro naše. Všichni čtenáři, všichni přátelé budou na něho vzpomínat v dobrém a děkovně. Budou vzpomínat vděčně na člověka, který v přátelství nikdy nezklamal. Jarní slunce rozklene se nad jeho hrobem a k živému dílu budou přicházet ti, kteří se chtějí napít ze studnice dobrého umění.

Nezapomeneme nikdy, drahý Nezvale, na Tvé rytířské srdce, nezapomeneme, krásný básníku, na Tvou přátelskou lásku. Byl jsi věrný jako voják v boji. Měl jsi moudrost dobrých učitelů, měl jsi sladké srdce dětí. Jsi vítězným básníkem.

^

Smuteční projev spisovatele Viléma Závady
Literární noviny, 15/1958, s.2
 

DRAHÝ PŘÍTELI,

už jen několik málo okamžiků nás dělí od chvíle, kdy se navždy uzavře nad Tebou země, na které ses narodil a na níž jsi prožil svůj čas. Stojíme teď okolo Tvé rakve my všichni, kdož jsme Tě doprovodili na hřbitov, my všichni, kteří Ti zůstaneme věrni až za hrob.

V osudových chvílích defiluje před námi v jediném okamžiku vždy celý náš život. Při loučení s Tebou oživují v našich vzpomínkách všechny dny a chvíle, které jsme s Tebou prožili, a tyto vzpomínky zmírňují bolest, kterou pociťujeme nad Tvým odchodem. Budeme si je vyvolávat vždy, když na nás dolehne smutek z Tvé nepřítomnosti, kdykoliv pocítíme potřebu, vyvolat si něco velkého a krásného. Vzpomínáme znovu na chvíle, kdy jsme se spolu poznali, vzpomínáme na všechna ta léta, která jsme spolu prožili. Vzpomínáme, jak všude, kamkoliv jsi přišel, zavanul svěží vzduch, a jak se všechno v Tvé přítomnosti rozjasnilo. Často se nám zdálo, že ani nejsi člověkem, nýbrž že jsi ztělesněným živlem, že jsi lidskou přírodou. A pak jsme Tě poznávali jako nejněžnějšího přítele, syna, bratra, otce, jako nejpozornějšího člověka na zemi. Možná, že jsme Tě za Tvého života leckdy ani dobře nechápali, možná, že Ti lépe porozumíme až teď, když už nebudeš mezi námi.

Chtěli bychom Ti toho naposled ještě mnoho říci, ale Tvůj vlak je už připraven k odjezdu, už jsi od nás oddělen neprostupnou stěnou, už Ti ani ruku nemůžeme podat, ale to Ti ještě musíme říci, že můžeš odejít spokojen, neboť jsi víc než bohatě naplnil svůj úděl básníka a umělce, neboť jsi jedinečným způsobem obohatil kulturu našeho národa, a vložil jsi velký přínos i do socialistického umění světa.

A také to Ti musíme v této poslední chvíli ještě jednou říci, že jsme Tě měli rádi jako básníka i jako přítele. A nejen my, ale všichni Tvoji přátelé po celém světě.

Jako jsi nás za svého života inspiroval svým uměním a svou myšlenkou, tak nás teď mobilizuješ svou smrtí. Na co jsi však stačil často jen Ty sám, na to budeme muset nyní vynakládat své síly patrně všichni společně. Slibujeme Ti, že zmnožíme své úsilí, abychom jako Ty objevovali znovu a znovu krásy této země, abychom v lidech prohlubovali pocity štěstí ze života na této zemi, slibujeme Ti, že neochabneme ve svém snažení být spolutvůrci nové socialistické epochy světa.

Ty pak, veliký básníku a bojovníku, odpočívej v pokoji po boku svého milovaného Karla Hynka Máchy, Jana Nerudy i Jaroslava Vrchlického, odpočívej v pokoji v blízkosti ostatních velikánů naší země a našeho národa. Sladký mír už obestřel Tvoji tvář věčného lovce i věčného štvance. Žádná bolest už nerozerve Tvého srdce a žádný nepřítel už nepronikne k Tvému příbytku. Ukládáme Tě do země v době, kdy naši rolníci vycházejí do polí, aby do půdy znovu zaseli zrno, ukládáme Tě do země, kdy Ty jsi nám už odevzdal celou svou žeň. Čest a sláva Tobě, Vítězslave Nezvale!

^

 

www.manonlescaut.wz.cz