wz

Vítězslav Nezval
MANON LESCAUT

hlavní strana

nezvalova manon lescaut

text v pdf
text v pdf

naskenovaný text
naskenovaný text

Kompozice Nezvalovy Manon Lescaut
/František Všetička/

Prévostova Manon Lescaut uhranula Nezvalovi už v jeho patnácti letech. Když později, bylo to v létě 1924, zhlédl film o Marguerittě Gautierové, v níž se postava Manony pouze mihla, inspirovalo jej to k básni Ubohá Margueritta Gautierová, která Nezvalovi splynula s legendární Manon. Hrdinka Prévostova románu je v této básni, zařazené do Menší růžové zahrady, pojata v poetistickém duchu, který má s atmosférou sentimentálního díla z 18. století velmi málo společného:

„Ubohá Manon proč jste odešla
Rytíř des Grieux musí teď hledat útěchu v aviatice
měl přijati dvorní angažmá
a možná že se ožení z lítosti dokonce

Och měla jste zůstat koupil by vám papouška
a šli byste do Lourd poprosit za vaše otěhotnění svatou Pannu
když byste byla smutná přestrojil by se za šaška
a napodoboval by vám hlasy zvířat na otomanu

Miluji vás och zbožňuji lem vašich rtů
jenom mi neopakujte jak hraběti každý týden
— Ó nechci ne dokud mi nedarujete klenotu
který by mne byl hoden“

Poetistické opojení přešlo, ale mámivé kouzlo Manony v Nezvalově povědomí zůstalo. K novému životu bylo probuzeno teprve na začátku okupace, kdy se režisér E. F. Burian obrátil na básníka, aby Prévostovu Manon veršem zdramatizoval. Nezval jakoby na tento podnět doslova čekal a v poměrně krátké době své drama napsal. Stalo se tak v listopadu a prosinci 1939 a 7. května 1940 měla Manon Lescaut premiéru v Burianově D 40. Úchvatná cesta Nezvalova nejlepšího dramatu po českých jevištích začala.

Je zcela nepochybné, že největší zásluhu na úspěších a oblibě Nezvalovy Manon má její téma a její verš, avšak v neposlední řadě se na nich podílí také kompoziční výstavba. Podílí se na nich mimo jiné proto, že s tématem, veršem a jazykem tohoto dramatického díla bezprostředně souvisí. Tuto spojitost a propojenost lze sledovat už od vstupních veršů hry.

První obraz Nezvalovy Manon Lescaut[1] začíná sérií veršovaných replik, jež mají schéma villonské balady, která se objevuje v každém obraze dramatu, z toho 1., 2., 3., 5. a 7. obraz touto baladou začíná, kdežto ve 4. a 6. se nachází uprostřed obrazu. Schéma vypadá následovně:

a — b — a — b — b — c — b — c
a — b — a — b — b — c — b — c
a — b — a — b — b — c — b — c
b — c — b — c

Manon Lescaut zahrnuje dvě varianty villonské balady; tu, kterou jsem uvedl, použil Nezval v 1. a 3. obraze, ve zbývajících uplatnil variantu poněkud pozměněnou:

a — b — b — a — a — c — a — c
a — b — b — a — a — c — a — c
a — b — b — a — a — c — a — c
a — c — a — c

Čtvrtá strofa villonské balady, toliko čtyřveršová, tvoří tzv. poslání (envoi), které má zjevnou kompoziční funkci, neboť v podobě leitmotivu prochází (často obměněné) jednotlivými obrazy a uzavírá je, tvoří jejich koncovky. Komplikovanějším způsobem je uzavřen 7. obraz, v němž po leitmotivickém poslání závěrečného obrazu (Již doletěla létavice…) následuje ještě obměněné poslání obrazu prvního (Odpusť mu, Bože, jeho viny…). Konec dramatu je tímto způsobem spjat s jeho začátkem.

Poslání ve dvou případech zastupuje celou villonskou baladu. Čtvrtý a šestý obraz, které jako jediné nejsou uvedeny villonskou baladou, začínají jejím posláním — balada se v celé své úplnosti objeví až v některé pozdější scéně obrazu. Poslání tak ve všech případech otevírá i uzavírá obrazy — v pěti případech je ovšem otevírá jako součást balady.

Milan Blahynka, který se Nezvalovou dramatikou nejedenkrát zabýval, došel dokonce k závěru, že básníkova hra je scénickou adaptací lyrického útvaru villonské balady. Villonskou baladu tvoří totiž sedm čtyřverší, která se po dvou sdružují do osmiveršových strof; zbývající čtyřverší je pak tzv. poslání. Tomuto rozvržení odpovídá i dějový průběh hry, neboť první obraz se v ní pojí s druhým (útěk s Manon a od Manon), třetí se čtvrtým (historie s Duvalem starším) a pátý se šestým (historie s Duvalem mladším). Tato spojení rovněž naznačují, že hlavní přestávku nelze např. klást (jak se někdy děje) za 3. obraz.[2]

Jestliže první scéna 1. obrazu obsahuje pro výstavbu Manon Lescaut tak příznačnou villonskou baladu, pak 3. scéna tohoto obrazu zahrnuje tektonický postup neméně závažný, jímž je anticipace. Během rozmluvy, která probíhá na nádvoří zájezdní hospody v Amiensu, hostinský rytíři des Grieux mj. řekne:

„Jednou vám přeběhne přes cestu kočka
a dáte celý život za úsměv…“
[3]

Po rytířově replice pak dodá:

„A dáte celý život za krásu…“

Uvedená scéna zahrnuje výrazný dramatický efekt, neboť hned po této větě přichází na scénu Manon. Jestliže využívání villonské balady ve struktuře hry lze považovat za něco nedramatického, pak bezprostřední sousedství anticipující promluvy hostinského a Manonina vstupu na scénu je projevem skutečného dramatického cítění. Slova, jež potom hostinský pronese, jsou anticipací přímou a hostinský sám je anticipační postavou.

Vedle drobné anticipace obsahuje Nezvalovo drama také celý anticipační příběh, jímž je Manonina pohádka o králi a vose z první scény 2. obrazu. Původní závěr pohádky představuje jen částečnou anticipaci:

„Ta vosa byla podlá.
Ten nevděčný tvor zhrd.
Ta vosa krále bodla
a král měl z toho smrt…“

Konečný závěr, který Manon dopoví po Duvalově návštěvě, je již anticipací úplnou:

„Ta vosa byla podlá.
Ten nevděčný tvor zhrd.
Ta vosa krále bodla
a měla z toho smrt!“

Slova anticipační postavy určují budoucnost rytíře des Grieux, anticipační příběh určuje osud Manon Lescaut. Skutečnost, že anticipační prvky se vztahují k oběma ústředním postavám, svědčí o vyvážené tektonice dramatu.

Přímá anticipace a její realizace, anticipační příběh a jeho pozdější naplnění naznačují, že děj Nezvalovy hry má rytmický průběh. Vedle anticipačních prvků se však rytmus dramatu projevuje zejména v jeho syžetu a žánru, takže lze hovořit o syžetovém a žánrovém rytmu tohoto dramatického díla. Syžetový rytmus je v Nezvalově Manon Lescaut v podstatě dvojí. První z nich je založen na střídě Manoniny lásky a její nevěry, jinak řečeno na střídě Manoniny lásky k rytíři des Grieux a k ostatním mužům. Druhý syžetový rytmus představuje pak Manonina láska k rytíři des Grieux a ostatním mužům a Tibergeovy zásahy vůči ní. Adolf Hoffmeister vyslovil tuto skutečnost příbuzným způsobem, podle něhož jde o „rytmus štěstí s neštěstím v ději hry“.[4]

Žánrový rytmus se v Nezvalově dramatě projevuje v podobě střídání veršovaného a prozaického textu, často dokonce v jedné replice. Manon např. ve 4. scéně 5. obrazu použije střídavě prózy, verše a znovu prózy:

„Mé srdce náleží vám navěky, má lásko, nikdy v něm nebudu nositi nikoho jiného… Nestojím také o kočáry a paláce svých ctitelů! Avšak

šperk nepřijmout je pošetilost.
Proč neudělat muži tuto milost,
když o ni doopravdy stojí
a nechce nechat ženu na pokoji…

Pro všechny případy, kdyby snad pan Duval syn byl dědičně zatížen po svém otci a na potkání rozdával náhrdelníky, vezmu s sebou do kočáru svou služebnou Marcelu. Chce-li mne pan Duval syn obdarovati, ať mne obdaruje, ať mi dá tolik peněz a tolik šperků, kolik jich unesu, ostatní odevzdám služebné…“

Výstavba obrazu pomocí villonské balady, anticipace a rytmus patří do sféry kompozičních postupů, vedle nichž se na tektonice hry podílejí také kompoziční principy. V prvé řadě princip repetiční. Nezvalovy repetice jsou v podstatě dvojí: repetice spočívající v pouhém opakování a repetice uzavřené pointou. Repetice založené na pouhém opakování tvoří převážnou většinu případů. V textu dramatu se opakují verše, celé strofy a poslání villonských balad. Ve velkém se opakují i témata, neboť téma Manon Lescaut přešlo i do sbírky Balady Manoně, jež vznikala v letech 1939 a 1940 a vyšla po druhé světové válce (v tomto případě jde také o repetici doslovnou, neboť všech sedm villonských balad z Manon Lescaut pojal Nezval do Balad Manoně).

Některé repetice jsou uzavřeny pointou, tak je tomu např. ve výjevu s parohy Duvala staršího (4. scéna 4. obrazu), jehož poslední varianta zní:

SLUHA:
Tři talíře… Tři sklenice…
Tři židle… Každá má tři nohy…

DUVAL:
Nezapomeňte na lžíce…
SLUHA:
Přišel jste…

DUVAL:
O co?
SLUHA:
O parohy!“

Tato repetice náležitě vyznívá mj. proto, že pointa je v ní současně koncovkou — koncovkou 4. obrazu, po níž má (podle autorových dispozic) následovat hlavní přestávka (koncovka 4. obrazu je tedy zároveň koncovkou první poloviny hry).

Repetice jsou v některých místech hry tak nadměrné, že při inscenacích bývá do nich obvykle zasahováno (učinil tak již E. F. Burian při prvním uvedení dramatu).

Repetiční princip souvisí s autorovou asociativní představivostí. Asociativní metoda je pro Nezvala příznačná, objevuje se už v jeho poetistickém období a stává se pak charakteristickým znakem jeho poezie vůbec.

Dalším kompozičním principem Nezvalovy Manon Lescaut je princip triadický. Projevuje se zejména ve sféře postav, a to v podobě dvou milostných trojúhelníků: Manon, des Grieux a Duval starší; Manon, des Grieux a Duval mladší. Oba trojúhelníky provází Nezval sekundárními triádami. V prvém případě tvoří tuto triádu opakované zmínky o třech talířích, třech sklenicích a třech židlích, z nichž každá má tři nohy; v druhém případě ji představuje poznámka Duvala mladšího o třech místech v divadelní lóži.

Jiný figurální trojúhelník, tentokrát zdaleka ne milostný, vytvářejí rytíř des Grieux, Manon a Tiberge. Manon a Tiberge usilují o rytíře des Grieux, každý ovšem z jiného důvodu. Svůj vztah k němu vyslovují příbuznými slovy, v nichž se opakuje verš „já bez vás nemohu žít“ (Manon např. v 9. scéně 1. obrazu, Tiberge v 11. scéně téhož obrazu).[5]

Triadickému principu odpovídají také tři ženské postavy, jejichž jména začínají konsonantem m: Manon, Marcela a Modesta. Druhá z nich je Manonina služka, jíž se ve hře třikrát vyhrožuje, že zoškliví, nebude-li mluvit pravdu. Dvakrát tak činí des Grieux (v 3. scéně 2. obrazu a v 2. scéně 5. obrazu), potřetí pak Duval starší (v 5. scéně 6. obrazu).

Z repetic se ve hře nejčastěji objevují ty, jež jsou založeny na čísle tři. Tak např. v des Grieuxově rozsáhlé replice z 2. scény 1. obrazu se třikrát opakuje dvojverší

„Přijďte mně vstříc a nechoďte pryč.
Přijďte mi pohladit mé tváře.“

Šestý obraz prostoupil Nezval sugestivním posláním:

„Bůh nezatratil Magdalénu,
Bůh neodvrátil od ní tvář,
však ten, kdo kupuje si ženu,
je ďáblův muž a otrokář!“

Poslání se v daném obraze zákonitě vyskytuje třikrát — v 1., 4. a 5. scéně.

Triadické momenty jsou časté také ve scénických poznámkách k jednotlivým obrazům — vyskytují se v podstatě ve všech vyjma třetího a sedmého. V 1. obraze Nezval doporučuje: „Vlevo pod terasovou stříškou dva nebo tři kulaté stolky, jak bývá ve francouzských kavárničkách.“ V 2. obraze: „Troje dveře. Jedněmi se vchází zvenčí, druhými do kabinetu Manon Lescaut, třetími na zadní schodiště.“ Ve 4. obraze: „Stůl, tři židle, na stěně nad jednou židlí jsou parohy. Tři vchody. Jeden zvenčí, dva do přilehlých pokojů.“ V pátém obraze: „Tři vchody.“ V šestém obraze: „Troje dveře.“

Triadický princip se nejčastěji vyskytuje v hrách, v nichž je reálný svět stylizován nebo zatlačen do pozadí — tak je tomu např. také v Lásky hře osudné bratří Čapků.[6]

Nezvalova Manon Lescaut je také zarámována. V prvé řadě především scénou odjezdu — v 1. obraze odjíždějí studenti z Amiensu, v sedmém odjíždějí trestankyně do Ameriky. Příbuznou rámující situaci doprovodil Nezval příbuzným prostředím, neboť první obraz se odehrává před zájezdní hospodou v Amiensu a poslední obraz v přístavní krčmě v Le Havru.

Vstupní a závěrečný obraz obsahují však také výrazný kvantitativní faktor, neboť v prvním obraze vystupují amienští studenti a odjíždějící lidé a v posledním spoutané trestankyně, zatímco ostatní obrazy mají vysloveně komorní ráz. Kvantity použil Nezval jako sugestivního činitele, proto jde v tomto případě o zarámování kvantitativní.

Jiný rámující prvek tvoří scénka, v níž Manon oslovuje sluhu Pierra a posílá jej pro košíček. V posledním obraze jde už o projev Manonina blouznění, při němž není Pierre přítomen. Režisér Pavel Rímský ve své pohostinské inscenaci ve Slezském divadle Zd. Nejedlého v Opavě tento rámující prvek náležitým způsobem prohloubil.[7] Manonin opatrovník Pierre vystupuje v jeho inscenaci nejenom na začátku (jako u Nezvala), ale také na konci — Pierre celý v bílém (na začátku vystupoval v černém) sestoupí v závěru z nebeského kočáru a podá Manoně její oblíbený košíček. Z Pierra se tak fakticky stala rámující postava. Z uvedeného je zřejmé, že Rímský finále dramatu dosti pozměnil. Závěrečná změna je přitom oprávněná, neboť odpovídá režisérovu pojetí Nezvalovy hry — Rímský z ní totiž učinil muzikál, k němuž se básníkův závěr tak docela nehodí.

Na zarámování dramatu se dále podílí Manonina charakteristická replika, kterou hrdinka pronáší toliko v prvním a posledním obraze:

„Čím to, že já, Manon,
ač je mi šestnáct let,

čím to, že já, Manon,
mám opustiti svět.
Vždyť život trvá chvíli,
ach, vždyť ten život milý
je jeden, jen jeden, jen jeden…“

Na začátku má Manon opustit svět a vstoupit do kláštera; na konci opouští svět, poněvadž umírá.

Rámující prvek tvoří konečně také scéna loučení Tiberge s rytířem des Grieux, jež je vyjádřena obměněným posláním villonské balady. V obou krajních obrazech vložil Nezval toto poslání zcela na závěr; jeho poslední variantě dal tuto rozryvnou podobu:

„DES GRIEUX:
Odpusť mu, Bože, jeho viny…

TIBERGE:
Na shledanou…
DES GRIEUX:
Ne… Adie…
Manon, chci k tobě mezi stíny…

Ó Tibergi!

TIBERGE:

Ó des Grieux!“

Některé rámující prvky, konkrétně třetí a poslední, tvoří součást repetičního a triadického principu, neboť Manon oslovuje v 1. obraze Pierra (a posléze hostinského) třikrát (ve 3., 5. a 12. scéně) a Tiberge se s des Grieux loučí v témže obraze rovněž třikrát (ve 12. scéně).

Nezval zpracoval svoji Manon Lescaut podle stejnojmenného románu Antoina Fraoise Prévosta. Obsah obou děl je týž, ale způsob jeho ztvárnění je rozdílný. Rozdílný je žánr, styl, jazyk i kompozice. Pokud jde o kompozici, nemá Prévostova Manon Lescaut zdaleka tak promyšlenou a esteticky účinnou výstavbu jako Manon Nezvalova (román z roku 1731 ji ostatně ani mít nemohl). U Prévosta je rozhodujícím stavebným činitelem vypravěčův subjekt, který podstatným způsobem ovlivňuje podání a podobu románového příběhu. U Nezvala je tento činitel nahrazen souborem kompozičních prostředků, z nichž dominující úlohu mají tři — repetiční princip, rytmus a výstavba obrazu pomocí villonské balady. Všechny tři totiž na sebe bezprostředně navazují, překrývají se a vzájemně se umocňují.

Závěrem vyvstává nezbytně otázka, jak a jakými způsoby se projevuje Nezvalova básnická osobnost v kompoziční výstavbě jeho Manon Lescaut. V prvé řadě se projevuje jedinečnou snahou využít villonské balady ve výstavbě dramatu. Básník v tomto případě umným způsobem vložil do dramatické tkáně ten žánr, který před čtyřmi roky pod krycím jménem proslavil ve sbírce 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida.

Nezvalova osobnost se v tektonice Manon Lescaut projevuje dále přítomností anticipace a anticipačních postav, jež souvisí s básníkovou psychou a s jeho podivuhodnými astrologickými zálibami. Alespoň částečné svědectví nám v tomto směru dal Adolf Hoffmeister, který o souvislosti s Manon Lescaut s Nezvalovými astrologickými zájmy napsal: „Řekl mi jednou, pár let po osvobození: Víš, vymyslil jsem si datum Manonina narození a pak jsem zkusil jí udělat horoskop — a člověče, bylo tam všecko. I ta deportace.“[8]

Nezvalův repetiční princip pak souvisí s jeho výrazným a nezkrotným lyrismem a s jeho asociativním způsobem vnímání a zachycování světa, se způsobem, který v básníkově tvorbě zcela jednoznačně převažuje.

Triadický princip je potom zakotven v Nezvalově zálibě ve hře a v hravosti, která se nejplněji a bez jakýchkoli zábran projevila zejména v období poetismu (jedna jeho sbírka z této doby se příznačně nazývá Hra v kostky). Manon Lescaut je pak důkazem, že hravá spontaneita a spontánní hra (např. s čísly) neopustila Nezvala ani později.

Všechny tyto Nezvalovy vlastnosti a vlastnosti jeho díla se nějakým způsobem projevují v tkáni dramatu o Manon Lescaut. Promítají se do něj a přispívají k sugestivní působnosti a umělecké svrchovanosti Nezvalovy nejlepší divadelní hry.

 

Poznámky
1 Nezval nerozvrhl své drama na dějství (popřípadě jednání) a výstupy, ale na obrazy a scény. Jeho Manon Lescaut zahrnuje sedm takových obrazů.
2 BLAHYNKA, Milan: Nezval dramatik. Praha, Divadelní ústav 1972, s. 50.
3 Cituji z 21. vydání Manon Lescaut. Praha, Čs. spisovatel 1964. 235 s.
4 HOFFMEISTER, Adolf: Nezvalova Manon. In: NEZVAL, V.: Manon Lescaut. Praha, Čs. spisovatel 1964, s. 15.
5 Na druhé straně jsou to ovšem také slova, jež pronáší rytíř des Grieux k Manon — např. v 9. scéně 1. obrazu.
6 Viz o tom v mé stati Lásky hra osudná bratov Čapkovcov. Slovenské divadlo, 33, 1985, s. 125—130.
7 Premiéra 10. října 1982.
8 Viz pozn. 4, s. 12.
 
Použité prameny

^

VŠETIČKA, František. Kompozice Nezvalovy Manon Lescaut. In Vítězslav Nezval spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (sborník z konference, Brno - 20. května 1985). Brno: Státní vědecká knihovna a Muzejní a vlastivědná společnost, 1986. s. 97-104.
 

www.manonlescaut.wz.cz